Radkův coming out

Byl třetí dubnový den roku 2000, když mi přišel mail s podivným názvem: "Mé poděkování a žádost o pomoc". Zvláštní, někdo mě žádal o pomoc a současně děkoval, aniž bych ho vůbec byl znal. Až když jsem ten mail četl, pochopil jsem, co tím Radek - tak se autor mailu jmenoval - myslí...

Radek

(pondělí 3. dubna 2000)

Ahoj Bazilišku!

Obracím se na Tebe jako na člověka, který mě velmi oslovil svými webovskými stránkami. Určitě mě neznáš. Jmenuji se Radek, jsem z Prahy a je mi 26 let. Včera se mi totiž přihodila jedna událost, které se říká vnitřní coming out. Je pravda víc věcí, které mi k tomu dopomohly, ale svou roli sehrál Tvůj web, za což Ti patří můj dík.

Osm roků jsem lhal sám sobě a držel se svý falešný naděje. Jenomže už to nešlo dál čím dál víc. Nové možnosti přišly až s nástupem na civilku na vysoké škole, kde jsem se dostal k internetu. Přes internet jsem se ještě jako nevyrovnaný pokoušel "seznámit" , ale záhy jsem došel k názoru, že je to nanic. Absolutně jsem nevěděl co dál a tak jsem navštívil stránky www.kluci.cz a prošel jsem si pár webů. Tam jsem mimo jiné narazil na Tvé stránky.

Po docela krátkém čase jsem leccos pochopil. Třeba to, že nelze procházet seznamky a hledat tam člověka, který by mi skrze pár napsaných řádků sednul. Dále i to, že mým krátkodobým cílem nemůže být "vážné seznámení", to musí přijít časem a samo. Ale hlavně to, že musím vyrazit mezi lidi naší orientace a zapojit se do života. Líbí se mi, že jezdíte na výlety a podnikáte různé zajímavé akce. Člověk pak může s lidmi pokecat o všem možném, potkávat nové kamarády a třeba i najít někoho pro život.

Jenomže zároveň s tím nastal problém další - jak vstoupit. Já se totiž v této situaci neumím obrátit na organizaci, neumím přijít na setkání plné neznámých lidí. Neumím vstoupit do virtuální místnosti na X-chatu, neumím se přihlásit do E-mailové konference. Teda ne že bych to neuměl technicky, ale neumím to psychologicky. Jsem totiž tak napůl introvertní. Napůl znamená, že dokážu otevřeně komunikovat, ale mám problém oslovit neznámé lidi. No a protože díky tvému webu pro mě neznámý člověk už vlastně nejsi, rozhodl jsem se oslovit Tebe. Vím, že jsem měl raději oslovit někoho z Prahy, ale nějak k tomu nedošlo.

V první fázi bych si rád osobně popovídal s Tebou. No a v další fázi bych se rád zúčastnil nějakého výletu či akce, kde už by bylo více lidí, které už by mi ale měl kdo představit. No a po takovém vstupu už se určitě najde i nasměrování na Prahu.

Myslíš, že by něco takového šlo a že bys to mohl pro mě udělat?

Jinak - co mě ještě na Tvém webu zaujalo? Třeba to, že uvádíš příběhy ze svého deníku. Já sice žádný deník nepíšu, ale mohl bych časem na svém webu zveřejnit své písničky. Jako si totiž jiní píší deník, já při příležitosti různých vnitřních událostí skládám texty. Jeden Ti přiblížím. Napsal jsem ho dnes...

Falešná naděje

1
Čím dál více připadám si jako kůl sám v plotě,
mizí mi pod rukama můj umělej svět,
naděje podivná mě stále ještě drží při životě,
dost malá naděje že třeba jsem se splet.
Jenomže jde to pořád vytrvale od desíti k pěti,
furt stejná písnička a stejný názory,
jen nový myšlenky se nenápadně vkládaj do paměti,
a to všem varováním světa navzdory.

R1
Naděje držím se a přitom lžu sám sobě,
takhle to funguje už nějakých pár let,
jenomže měním se tak nějak v dnešní době,
nedá se ukázat na toho kdo se splet.

2
Kašlu na varování a výstrahy klasickýho světa,
nežiju proto abych jenom přežíval,
opouštím naději co zničila mi uplynulý léta,
a s ní i každýho kdo by se vysmíval.
Já novou kapitolu začínám psát v jedný krátký větě,
ti co víc nechápou ať si mě nevšímaj,
spousty mě podobných a spokojených žijí na planetě,
ty spousty podobných co za pravdu mi daj.

R2
Naději opouštím už nechci lhát sám sobě,
tak jak to fungovalo posledních pár let,
doufám že naleznu pár přátel v blízký době,
kteří mi otevřou dřív obávanej svět.

Bazilišek

Ahoj Radku,

těší mě, že jsi narazil na Baziliškův web a že jsi mi navíc jako jeden z mála návštěvníků napsal. Je mi ctí a potěšením, když můžu říct, že moje stránky někomu "byly k něčemu dobré". Proto jsem je ostatně dělal a dělám.

Líbí se mi, jak píšeš, že se Ti "včera přihodil" vnitřní coming out. :-) Musím říct, že já sám bych nedokázal odhadnout nějaký přesný okamžik, kdy jsem si uvědomil (připustil), že jsem gay. Spíš to bylo takové nějaké "schodovité", po určitých stupíncích, kdy jsem přišel vždy o něco dál v uvažování o své orientaci a v jejím uznání a připuštění. Ale to není důležité - není důležité znát nějaké datum nebo chvíli, kdy "se ze mě stal gay". :-)

Taky máš pravdu, že nemá cenu nějak přeceňovat význam seznamek, stejně tak
jako nemá cenu nějak "programově" vyhledávat kluka pro trvalý vztah.

Radek psal:
V první fázi bych si rád osobně popovídal s Tebou. No a v další fázi bych se rád zúčastnil nějakého výletu či akce, kde už by bylo více lidí, které už by mi ale měl kdo představit. No a po takovém vstupu už se určitě najde i nasměrování na Prahu.

To mi připomíná můj "vstup mezi lidi"... několik měsíců jsem jen četl SOHO revue a sbíral síly na nějakou akci. Když jsem se dozvěděl, že se v Brně koná soutěž Gay Man České republiky 1998, tak už jsem docela vážně uvažoval, že bych se tam mohl zajít podívat, ale bylo to v sobotu večer a doma bych asi těžko vysvětloval, proč chci jet v takovou dobu do
Brna. A tak z toho sešlo.

Až pak jsem se dočetl v SOHO revue, že na třetím místě skončil jeden kluk z našeho okresního města, a protože jsem už delší dobu spolupracoval s okresními novinami, tak jsem se rozhodl, že se pod "záminkou" rozhovoru pro noviny rozhoupu k akci. Sehnal jsem si na něj kontakt a domluvil si s ním schůzku. Přijel jsem dobře připravený s diktafonem a papírem popsaným otázkami. Náš rozhovor se ale postupně stočil z jeho gaymana na můj coming out, nakonec se zmínil, že se chystá na jeden výlet s Pěšky atd. a jestli bych nechtěl jet taky.

Z toho rozhovoru pro noviny nic nebylo, protože on si to rozmyslel a nakonec s uveřejněním nesouhlasil. Ale za několik týdnů jsme se setkali na výletě, kde jsem poznal pár fajn lidí, a pak už to šlo rychle. Po dalším výletě zrovna začínala další sezóna STUDu a protože Pěšky atd. a STUD jsou personálně dost propojené, tak jsem se v říjnu 1998 dostal na STUD. Tentýž týden jsem se přihlásil do konference GLB-L a od té doby
"v tom jedu"... našel jsem tam spoustu dobrých známých a kamarádů a taky svou "drahou polovičku".

No ale to jsem se trochu rozpovídal... Co se týká Tvého "vstupu mezi lidi", doporučil bych Ti stejně jako kdysi Markovi zajít na Gales. Ale rád Tě uvítám i v Brně... Ideální by byl možná výlet na Pálavu, který chystá Pěšky atd. už tuto sobotu.

Ta písnička, co jsi mi poslal, je moc fajn. Sice bez hudby to není úplně ono, ale i jako básnička to je zajímavé. Ono je dobře, když si člověk svoje city a pocity v nějaké formě zaznamenává, ať už je to deník, básničky nebo cokoliv. Třeba básniček jsem taky pár napsal, ale protože ten výsledek nestojí za řeč, tak si radši píšu deník. Próza mi jde přecejen líp než poezie, o hudbě ani nemluvě - tu mnohem radši poslouchám, v "krajní nouzi" se i zapojím do společné "interpretace", ale tvorbu s povděkem přenechávám zdatnějším autorům. :-)

Tož se měj tam v té Praze báječně
Bazilišek

Radek

Ahoj Bazilišku,

Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi se ozval. Já měl představu, že takových, kteří Ti k webu něco napíšou je více, ale jak vidím, není. Takže jsem velmi rád, že jsem Tě tím potěšil.

Bazilišek psal:
Líbí se mi, jak píšeš, že se Ti "včera přihodil" vnitřní coming out. :-)

Ten přesný okamžik je okamžikem rozhodnutí, že se sám se sebou vypořádám, že nebudu přesvědčovat sám sebe o tom, že to tak není. To je okamžik toho, kdy jsem se rozhodl ukončit některé nesmysly, kdy jsem alespoň podle stránek poznal pár lidí a uvědomil si, o co jde. Ještě k tomu v sobotu večer přispěl jeden "kamarád" (ale nééé, nemůže za to, že je heterosexuální), když vyprávěl u ohně jednu historku (nebudu líčit obsah, ale asi chápeš přibližně o co jde). Ta historka mě urazila a byla už jen poslední kapkou.

Bazilišek psal:
To mi připomíná můj "vstup mezi lidi"... několik měsíců jsem jen četl...

Vidím, že problémy jsou naprosto stejný. Já problém "vstupu mezi lidi" charakterizuju v jednom ze svých úletů, kterých od neděle vzniklo víc než dost, následovně:

Připadám si jako bych stál na rozhledně (internet) a díval se dolů do světa, který bych chtěl poznat. Vidím všechno a vše si můžu přiblížit. Nevidím jen jedno místo - místo u paty rozhledny. Místo, kde končí schody, které vedou dolů. Mám ale tušení, že právě pod těmi schody se mohou nacházet lidé, kteří nejsou vidět a jejichž úmysly nemusejí být ok. Jenomže tudy musím projít...

...takže jsem rád, že jsi ochoten pod těmi schody počkat.

Radek se "rozhoupal k akci" velice rychle. Ještě tutéž sobotu přijel z Prahy do Slavkova a po krátkém povídání jsme se společně vydali na výlet Pěšky atd. na Pálavu. Hned v pondělí mi Radek mimo jiné napsal:

Radek

Ahoj Bazilišku,

chtěl bych se s Tebou podělit o své dojmy z mé první cesty s Pěšky atd.

Můj výsledný pocit je pozitivní. Krom toho, že jsem potkal pár skvělých človíčků, viděl jsem i kraj světa dosud nepoznaný. Tedy dosud nepoznaná pro mě byla i společnost "našich lidí". Přestože jsem komunikoval jen s vámi čtyřmi, dost jsem se kolem sebe rozhlížel a dost jsem taky viděl. Řekl bych, že se dalo odhadnout, kdo tam byl prvně a tak. Samo sebou jsem kolem sebe viděl jak lidi, kteří mi sympatičtí byli, tak ty, kteří nebyli, ale to přináší život...

Těmi čtyřmi, se kterými Radek komunikoval, je míněn "můj" Honza a moje maličkost a ještě jedna dvojice kluků. Shodou velice příznivých okolností totiž přijel na výlet i Marek (viz "Markův coming out") se svým přítelem Petrem, kteří už nějaký ten pátek chodí do pražského Galesu, a tak dopomohli Radkovi k dalšímu pokračování jeho "vstupu mezi lidi". A zase v pondělí o týden později...

Radek

Tak se mi zase něco zadařilo. Zadařilo se mi odpálit pomyslnou zápalnou šňůru velkého třesku. Moje nejlepší kamarádka už všechno ví.

Odhodlával jsem se včera od páté hodiny odpolední. Byli jsme se projet za město. Nádherné počasí. Takový den, který dokáže vyhnat chiméry z hlavy už sám o sobě. Sotva jsme vyjeli, dozvěděl jsem se, že se v mém okolí rozbil další krásný vztah. Je to v okolí už třetí vztah, který se rozsypal.

Ujíždíme po starý benešovský silnici a zamyšleně diskutujeme. Chvílemi mlčíme, posloucháme písničky, prohlížíme si ubíhající krajinu. Diskutujeme o partě, o akcích, o tom, jak se někteří lidé mění... a vůbec. Dohadujeme se o tom, že po výletě skočíme na pivo.

Mé sebevědomí se po celý výlet pohybuje strašně rychle. Hledám vhodnou chvíli, a když už tu chvíli mám, sebevědomí padá hluboce pod nulu. Před osmou přijíždíme z výletu a odcházíme "na bar". Tam se rozpoutá hluboká filozoficko-psychologická diskuse, opět na téma vztahy mezi lidmi. Kolikrát jsme o tomto tématu mluvili. Kolikrát, sám nevím, ale bylo toho strašně moc. Jednou, asi před rokem jsme narazili i na téma orientace. A tehdy dala jasně najevo, že by v životě nedokázala člověka kvůli odlišnostem soudit, nebo dokonce zavrhnout.

Tak konečně, krátce po desátý je to jednoduše venku. Konečně jsem ten strach překonal. A reakce? Dá se říct perfektní. Mluvili jsme o všem, o internetu, o Tobě, o Galesu, o mých dojmech z výletu, a já nevím o čem všem ještě. Prý jí musím dát nějaké internetové adresy, takže už si možná surfla Tvůj web. A ještě něco - chce se přijít podívat i na Gales. Super, že jo. Ještěže můžu zatím říci, že tento první malý třesk dopadl tak pozitivně. Moc mi pomohla.

Co je horší, že už neunesu situaci doma. Ale zatím s tím nic nenadělám. Jedu v pátek na týden na Slovensko a nemůžu nechat rodiče po takovém třesku samotné doma. Takže to budu muset snést nejméně do 9. května. Je to hrozný pomyšlení, ale snad to vydržím...

Velký třesk byl odstartován, drž mi palce.

No, s těmi rodiči to nebylo až tak horké. Radek to "musel snést" nejen do toho 9. května, ale ještě trochu déle. Mezitím stihnul pár dalších (v jeho terminologii) "velkých třesků" a taky se zapojil do aktivit kolem serveru Kluci.cz. Když pak STUD ve čtvrtek 12. října 2000 pořádal besedu o internetu s Thomsem z Kluků.cz, přijel se Radek ukázat. Po skončení besedy jsme ještě zašli do Sklípku U Richarda, kde probíhal Invexový sraz Kluků.cz... A kdo by to byl řekl :-) opět v pondělí jsem v poště našel mail s názvem "Coming out v pátek třináctýho? Skutečnost!!!":

Radek

Ahojky Bazilišku,

myslím, že titulek zprávy Ti již napověděl o co běží a tak mě nezbývá, nežli se rozepsat...

kapitola 1 - náš návrat z Brna

Už když jsme byli na STUDu, jsem věděl, že se domů vrátím nejspíš až v brzkých ranních hodinách. Jenomže mi najednou začala docházet inspirace, jakým způsobem vysvětlit našim po telefonu, že se zdržím více, nežli je zdrávo. A tak jsem telefon vypnul a použil fintu "hospody v podzemí", což nakonec až zas taková lež nebyla, protože na STUDu jsem signál neměl a potom v tom podniku byl moc hluk na nějaký telefonování, takže taky nic moc. Když jsem tedy opustil lokál, abych nalezl Slávka s Ondrou, kteří nesetrvali a raději se šli projít, zavolal jsem domů a oznámil, že za pár minut vyrážíme z Brna.

Samozřejmě z těch "pár minut" byla dobrá třičtvrtěhodinka (nežli se Thoms rozloučil s tetami, nežli jsem nalezl Slávka s Ondrou a tak). Takže jsme vyrazili krátce před půlnocí. Cestou jsme se asi 80km od Prahy zastavili na jídlo v jednom motorestu a krátce poté mi zazvonil telefon. Já řídil a tak Slávek našim sdělil dálniční kilometr (samozřejmě jej mírně zvýšil, abychom získali čas na cestu do Berouna, kam jsme měli odvézt Ondru). V Praze jsme projeli asi 200metrů od mého bydliště, hodili Thomse domů a pokračovali do Berouna. Ondru jsme dovezli a cestou zpátky opět telefon. Tentokrát jsem mluvil už já a sdělil jsem dálniční kilometr (4,0), ovšem nesdělil jsem, že se jedná o dálnici D5. Krátce před čtvrtou jsem se rozloučil se Slávkem u našeho domu a vtom opět telefon...

kapitola 2 - následná scéna

* Máma: "Tohle jsi udělal naposled, příště budeš do půlnoci doma."
* Já: "Do půlnoci doma nebudu, budu si chodit jak chci!!!"
* Máma: "A to Ti nevadí, že jsme kvůli tobě nespali... Na noc nikam autem jezdit nebudeš!!!"
* Já: "Dobře, noční cesty budou do půlnoci, ale jinak se budu vracet kdy chci..."
* Táta: "A jak jste to vůbec jeli. Čtvrtý kilometr, to je k nám cesta na 5 minut..."
* Já: "My jsme ještě jeli přes Beroun. Kamarádovi tam v noci nic nejede..."
* Táta: "Proč jsi to tedy neřekl do telefonu..."
* Já: "Protože byste chtěli, abych já už do Berouna nejezdil a já nechtěl, aby se po tak náročném dni Slávek vracel sám..."
* Máma: "Ty nám vůbec v poslední době podáváš divný informace. Měl by sis ujasnit, co nám říkáš."
* Já: "Ono to není tak jednoduchý..."
* Táta: "A co je na tom složitýho?"
* Já: "Skoro nic, jenomže to by bylo na dlouhý vypravování..."

Tak asi tak se odvíjela půlhodinová scéna u nás doma. Po ní jsem konečně ulehl do postele, abych za dvě a půl hodiny odešel do práce. Hlavou mi cestovaly různé myšlenky.

kapitola 3 - dopolední situace

A tak jsem najednou věděl, že odpoledne to prostě říct musím. Už mi strach svazoval jazyk takovým způsobem, že jsem se bál vymýšlet příběhy. A tak jsem si řekl, že pokud chtějí informace úplné, BUDOU JE MÍT. Ale i s tou jednou konkrétní informací. Nevím sice, co to udělá, jestli nebudu volat záchranku a já nevím co ještě. V práci jsem byl dost mimo a jen koukal na hodinky. Po poledni přišel Slávek a tak jsem mu "přehrál" na odpoledne připravené věty. Myslím, že mi stejně moc nevěřil, že to skutečně zmáknu. V půl druhý jsem vyrazil k domovu. Tramvají, abych zůstal na signálu, kdybych ještě potřeboval něco dořešit.

kapitola 4 - návrat z práce

Doma byl zatím jen táta a čekal na mámu. O Brně jsme nemluvili vůbec, ale snažil jsem se, abych vystupoval maximálně pohodově, aby na mě nebylo nic vidět. To se mi zdařilo. Po krátký chvilce přišla Máma. Než vyrazili společně na nákup, odehrál se kratičký rozhovor:

* Máma: "A ty si opravdu příště rozmysli, co nám říkáš. Tohle se mi vůbec nelíbilo."
* Já: "Jo, už jsem si to rozmyslel, až se vrátíte, tak o tom pokecáme. Má to totiž jeden háček, ale to fakt až si sedneme"
* Máma: "Dobře, to jsem ráda."

kapitola 5 - obávaný okamžik

Čekání na návrat rodičů z nákupu bylo strašný. Věděl jsem, že jsem už nastoupil do vlaku, ze kterého nevystoupím. Příští stanice - coming out. Konečně přišli a začali skládat nákup. Po pár větách (které byly mimo mísu) se odehrálo následující.

* Táta: "A ve který hospodě jste to v Brně byli?" (trochu Brno zná, průšvih!!!)
* Já: "No já bych to radši povyprávěl postupně. Ale radši bych, kdybychom si k tomu mohli sednout..."
* Máma: "Já potřebuju dělat, já si nemůžu sednout. Tak to řekni teď, já přitom budu vařit."
* Já: "Dobře... tak já teda začnu. Neúplné informace končí, jak jsem říkal. Problém je v tom, že mám od března strach. Předtím to byla nevyrovnanost a nejistota, teď je to obyčejný lidský strach. Strach o vás, strach z nepochopení a odsouzení. "
* Máma: "Z odsouzení čeho...?"
* Já: "Prosím, nepřerušuj mě. Z odsouzení toho, za co nikdo z nás jak tu jsme nemůže. Opravdu nikdo. Je to o lásce a o citech - JSEM NA KLUKY."
* Máma: "No to jsem teda nečekala. No je to rána, budu se s ní dlouho vyrovnávat, ale nic jinýho mi nezbývá."
* Táta: "To bych nikdy nečekal, to je dost blbý... Je to fakt rána."
* Máma: "Holt u nás nemůže být nic jednoduchý. Ale hlavně, že víme o co jde, a že ty máš jasno."
* Já: "Bylo to složitější, než si kdokoliv myslí. Skoro deset roků jsem bojoval rozumem proti citu. Fakt se nedalo zvítězit..."

... já už si nepamatuju, co přesně následovalo, ale je fakt, že rozhovor pokračoval. Bez emocí, bez zjevných průšvihů. Povyprávěl jsem o Brně, o klukách, tedy o Slávkovi, Ondrovi, Thomsovi a dalších. Pak vyprávěla máma o tom, že budu mít složitý život a taky o tom, že jí holt vnoučata budou muset stačit od bráchy. Ale nenastal žádný problém, dokonce když dorazil brácha byli naši i docela vtipný a v pohodě. Já to prostě nechápu. Slávek říká, že to museli tušit, jinak že by to fakt tak hladce nešlo... No nic. Ještě mi chybí brácha a bude to u konce úplně.

Co říct - průšvih se nekonal. Jen mám dnes nevysvětlitelně divný pocit. Trochu dobrý, že mám zas rodiče, trochu divný - že jsem to musel tak dlouho odkládat. Pak tam jsou ještě pocity který neumím popsat. Ale je to celkově moc fajn pocit, když už nemusím nic vymýšlet...

Radek

P. S. A ještě písničku. Tu jsem napsal asi před čtrnácti dny...

Vnitřní boje

1.
Já bojoval jsem skoro devět roků,
proti citům marně rozum hnal,
kamarádi jsou prý banda cvoků,
častokrát jsem doma slýchával.

2.
Možná chyběl střípek pochopení,
pro kluka co není akorát,
co marně boural vlastní uvěznění,
co nedokázal život vážně brát.

3.
Průšvih je že moje vnitřní boje,
ač to mysl těžko dovolí,
připadaly děsně malicherný,
mýmu nejbližšímu okolí.

4.
Tak postavil jsem kolem sebe stěnu,
a nikoho z vás za ni nepustil,
těžko já si totiž najdu ženu,
přetvářku už nemám za svůj styl.

5.
Už pár měsíců totiž jsem sám sebou,
a ty kteří mi pomohli mám rád,
vím že tyhle představy dost zebou,
však nikdo nemá si co vyčítat.

6.
Je to zkrátka už o něčem jiném,
tak nebraňte mi za mým štěstím jít,
já budu, doufám, ještě správným synem,
jakým jsem měl za ta léta být.

A to je vše, přátelé... Právě jste dočetli úryvky z mojí korespondence s Radkem. Může se to zdát trochu patetické, může to snad i vypadat jako kýč s velkým happyendem, ale to už nechám na vás, jak si to přeberete. Já k tomu můžu dodat jen to, že autorem tohoto příběhu (stejně jako i řady podobných příběhů) je sám život. :-)

Úryvky jsou autentické, snad jen částečně upravené kvůli vytažení z kontextu. Jména v textu nemusejí odpovídat skutečnosti a jakákoli podobnost osob a děje by mohla být pouze náhodná :-)