Lze brát zřetel na dobro dítěte při zachování lidských práv

V článku Kateřiny Perknerové „Lidovci nechtějí adopce dětí homosexuály“ (Deník 22. 2. 2010) mě nijak nepřekvapil postoj lidovců, který je v duchu jejich homofobní historie zcela konzistentní. Přiznejme si to otevřeně, homofobie je ve společnosti běžná (byť většinou skrytá) a lidovci právě hraním na tuto strunu bojují o svoje voliče. Nic tolik neposílí vnitřní integritu jako obava z vnějšího (i jen morálního) ohrožení a nalezení společného nepřítele.

Co ale stojí za povšimnutí, je poněkud pofidérní logická vazba vyjádřená v citaci Michaely Šojdrové „Když hledáme náhradní rodiče, musíme mít na zřeteli především dobro dítěte, ne zájem osvojitelů. A dítě má právo na výchovu heterosexuálními rodiči.“

Zaprvé: Většina z nás se shodne na tom, že dobro dítěte je třeba mít na zřeteli především. Biologičtí rodiče jej mají na zřeteli, stejně jako heterosexuální adoptivní rodiče i homosexuální adoptivní rodiče. Pokud tomu tak není, jde o jednotlivé patologické případy, a ty nelze přisuzovat plošně žádné z těchto rodičovských skupin.
Adoptivní heterosexuální rodiče jsou puzeni svými rodičovskými touhami a potřebami úplně stejně jako ti biologičtí. Chtějí dítě adoptovat buď proto, že sami nemohou vlastní dítě počít, a přesto chtějí za sebou něco (někoho) zanechat, touží po seberealizaci. Anebo proto, že je jim líto podmínek, v jakých některé děti vyrůstají, a čistě z altruistických pohnutek jim chtějí pomoci. To je v pořádku. V čem by ale měly být tyto pohnutky odlišné od těch, jaké chovají homosexuální rodiče?

Lesby a gayové, kteří touží a usilují o výchovu dítěte, jsou si velmi dobře vědomi své osobní zodpovědnosti vůči tomu dítěti. Ku příkladu dvojice třicátnic žijících po léta ve společné domácnosti a hmotně i emočně stabilních nepochybně dokáže dobro dítěte zvážit lépe, než třeba patnáctiletá nechtěná maminka, která k vlastnímu biologickému dítěti přišla tak říkajíc z mladické nerozvážnosti.

Zadruhé: Kde bere paní Šojdrová podklady k tomu, že má dítě právo na výchovu heterosexuálními rodiči? Např. Úmluva o právech dítěte, kterou naše země ratifikovala v roce 1991, zavazuje státy „respektovat a zabezpečit práva každému dítěti (...) bez jakékoli diskriminace podle (...) rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců“. Nenašel jsem v ní ale ani zmínku o tom, že by se dítěti zaručovala heterosexualita jeho rodičů.  Ostatně, je to nesmysl. V Úmluvě jde především o to, aby „v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti dítě vyrůstalo v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění“. Toto vše, obecně vzato, každý homosexuální jednotlivec dokáže zajistit stejně jako jednotlivec heterosexuální – a stejnopohlavní partnerský pár stejně jako různopohlavní partnerský pár, v manželství stejně jako v registrovaném partnerství.

Připomeňme ale pro pořádek, o co jde – a co je ve veřejných i mediálních diskusích stále, bohužel, přehlíženo: Český právní řád umožňuje společnou adopci manželským párům a individuální adopci jakémukoli jednotlivci, bez ohledu na sexuální orientaci. Přitom se nebere v úvahu vztah druh-družka; v něm jsou partneři bráni jako jednotlivci, a tedy i druh či družka může o adopci požádat – o individuální adopci, nikoli společnou. Stejně tak může požádat i lesba nebo gay žijící s partnerem stejného pohlaví, dokud nevstoupí do registrovaného svazku. Z adopce jsou paušálně vyloučeni pouze ti z nich, kteří uzavřou registrované partnerství.

Problém tedy nestojí tak, zda jsou lesby a gayové dostatečně schopnými či vhodnými rodiči, ale zda formální status registrovaných partnerů z lidí dělá méně schopné či vhodné. A když tedy v pohledu na celý problém dospějeme až na tuto rozlišovací úroveň, musíme uznat, že z hlediska nejlepších zájmů dítěte jde o věc indiferentní. Anebo ještě spíše že případný návrh ministra Kocába na zrušení zákazu individiuálních adopcí lidem v registrovaném partnerství, pokud jej podá, je v nejlepším zájmu dětí – protože vstupem do registrovaného partnerství vytváří pár a každý z jednotlivých partnerů to zákonem uznané nejlepší a právně nejstabilnější prostředí pro výchovu dítěte (samozřejmě mimo manželství, které tímto není dotčeno, neboť se týká heterosexuálních rodičů).

Případné kritiky musím upozornit, že plně respektuji a souhlasím s tím, že výchovu oběma biologickými rodiči považuji za ideální a že adopce (jakákoli, tedy i heterosexuálním manželským párem) je vždy jen náhradním řešením, a to řešením lepším než setrvání v sociálních zařízeních jakékoli kvality.

Dále jsem si vědom, že ačkoli máme v ústavech přes 20 tisíc dětí a žadatelů o adopci sotva dvacetinu, tento „převis“ je zkreslován nedostatečnou „právní volností“ takových dětí, čímž se počet těch způsobilých k adopci rapidně snižuje a poměr se tak přehoupne na opačnou stranu. Zároveň ale musím připomenout, že zájem většiny adoptivních rodičů je nejvyšší u zdravých bílých dětí do jednoho roku věku, zatímco s rostoucím věkem a s odlišností dětí od „normality“ (např. etnické či zdravotní) prudce klesá. Nelze tedy šmahem argumentovat tím, že o děti je dostatečný zájem z řad manželských párů, a proto vůbec nepotřebují, aby o adopci mohli požádat někteří z registrovaných partnerů.

Není tedy pravdou, že by adopce registrovaných leseb či gayů nebyla v zájmu dětí. Případný návrh ministra Kocába by pomohl nejen ve věci rovných práv leseb a gayů, ale i s problémem neumístitelných dětí z dětských domovů. Není samozřejmě řešením univerzálním ani všespásným, ale ke zlepšení určitě přispívá.

Martin Strachoň
spoluautor projektu GLpartnerství.cz