Bazi.cz

Bazi.cz

Buď si gay, ale bez dítěte!

Buď si gay, ale bez dítěte!

Když se šéf Svazu odborářů služeb a dopravy Jaromír Dušek před týdnem nelichotivě vyjádřil o homosexuálech na ministerstvu dopravy a v Českých drahách, vlna kritiky v médiích byla jednohlasá. I průzkumy ukazují, že jsme tolerantní a homosexualita nám nevadí. Je to ale skutečně tak?

Iva Macků, Relax, Lidové noviny, 13. 3. 2010

Petr Hána (31, na fotografii na str. II) vypadá skoro stejně, jako když jsme opouštěli střední školu. Jenom vlasů má o něco míň. Vzpomínám si, že se nám holkám líbil, ale nikdy nás nepozval na rande. Teprve na maturitním večírku mi to řekl: je na kluky. Dnes je Petr úspěšný obchodní zástupce velké farmaceutické společnosti a žije v Táboře. Momentálně je bez partnera, ale jak říká, nachází se „v intenzivním očekávání něčeho nového“. Za sebou má pár vztahů, ten nejzásadnější byl s výrazně mladším přítelem, kvůli němuž se před lety neváhal dost zadlužit.

Také Radek Horáček (33) pochází z menšího města, ale je to typický cityboy. Pracuje ve špičkové londýnské brandingové agentuře jako client director pro český a slovenský trh a Londýn zná ze služebních cest jako své boty. I jemu se líbí kluci a také on prožil dlouhý a komplikovaný vztah. Teď je svobodný a podle svých slov spokojený. „Mám dost všeho, především volnosti, a to ve všech směrech. A je mi tak dobře,“ tvrdí.

Česká společnost - vzor tolerance?

Podle posledních průzkumů se zdá, že česká společnost je dvacet let po pádu komunismu k homosexuálům poměrně tolerantní. Nadávat jim do buzerantů už se nenosí. Homofobní vyjádření odboráře Jaromíra Duška, které rozhýbalo v minulém týdnu média, si vysloužilo jen kritiku. Opravdu jsme ale k odlišnosti v sexuálních preferencích tak vstřícní? Nejsme jen korektní?

Pozvala jsem Petra a Radka (kteří se předtím neznali) na kávu, abych se dozvěděla, jak je to ve skutečnosti.

Hned během prvních několika minut se projevilo, jak rozdílné jsou jejich povahy. Tak třeba už jen co se týče označování homosexuálů - Petr si oblíbil slovo gay, zatímco Radek klidně říká buzna. Svou citovou a sexuální orientaci však vnímají podobně - nedělají z ní velké téma a tvrdí, že jejich láska se v ničem neodlišuje od té heterosexuální. Snad jen v tom, že pro homosexuály je těžší se seznámit.

„Jsme průkopníci všech sociálních sítí na internetu,“ tvrdí Radek. „My buzny jsme v podstatě dobyli tuhle sféru internetu, protože jsme se skrze něj začali seznamovat jako první. Vytvořili jsme model chatů, fór a on-line katalogů.

Podle Radka jsou prý mnohem diskriminovanější než homosexuálové jiné skupiny lidí - třeba mentálně postižení nebo ženy. „Neznám nikoho, kdo by se pro svou orientaci cítil nějak utlačován,“ tvrdí. Petr si diskriminaci nepřipouští už z principu. „Chci se vyvarovat toho, abych své případné selhání sváděl na to, že za ně může někdo z okolí - někdo, komu vadí, že jsem gay,“ vysvětluje Petr.

Jan: Už to nemusím skrývat

Dnešní třicátníci Petr a Radek mají ovšem jen mlhavou představu, jak to bylo ještě za dob před revolucí. O srovnání jsem proto poprosila svého známého, architekta Jana Vízka, ročník 1948. V šestasedmdesátém se ženil, narodily se mu dvě děti... A začátkem 80. let se rozvedl.

„Po rozvodu mi žena řekla, že o mé skutečné orientaci měla pochybnosti dávno, ale když u mě ve stole jednou našla časopis s obrázky nahatých chlapů, který jsem si na jedné služební cestě koupil v Rakousku, bylo to jasné jako facka. Naštěstí nereagovala přehnaně hystericky, jen mě zapřísáhla, že se o tom nesmějí dozvědět její rodiče.“ Jan Vízek si krátce poté našel přítele, Belgičana. „V Belgii to tenkrát taky nebyla kdovíjaká tolerance, žil na malém městě. Dát si pusu na náměstí? To by mě asi ukamenovali. O českých městech ani nemluvě, to bych šel nejspíš do vazby. Výjimkou byla snad jen Praha. I když homosexuální páry samozřejmě existovaly, o všem se šuškalo.“

Velká změna přišla podle Jana začátkem 90. let. Podíl na tom měla nejenom sametová revoluce, ale také smrt zpěváka skupiny Queen Fredieho Mercuryho v roce 1991. Tentýž rok se Americká asociace psychoanalytiků postavila proti diskriminaci homosexuálů a o dva roky později odebrala Světová zdravotnická organizace homosexualitu ze svého seznamu poruch. Zároveň probíhala masivní osvěta v boji proti AIDS.

„Byl jsem rád, že se ledy prolomily a že už se na nás většina lidí nedívá jako na zvrhlíky, kteří patří do blázince nebo kriminálu. Myslím si ale, že z velké části je to ovlivněno politickou korektností, a ne skutečnou tolerancí a respektem. Každopádně se mi žije mnohem líp. Dřív jsem to skrýval před manželkou, pak před společností. Teď jsem to opravdu já,“ shrnuje Jan Vízek.

Vadil by vám homosexuální soused?

Posun společenských postojů potvrzují i sociologické studie a ankety mezi veřejností. Například podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) by ještě před sedmi lety nechtělo homosexuály za své sousedy 42 % dotazovaných, zatímco loni to bylo už „jen“ 27 %. Podle jiného průzkumu téže agentury v posledních čtyřech letech mírně přibylo lidí, kteří si myslí, že homosexuální páry mají mít právo uzavřít registrované partnerství. Loni to bylo 73 % dotázaných, v roce 2005 (tedy ještě před schválením příslušného zákona) jen 62 % respondentů.

„Posun ve vztahu společnosti k homosexuálům je velmi citelný. Dříve se toto téma tabuizovalo. Každý článek v médiích byl vzácností, kterou jsme pečlivě archivovali. Dnes je menšinová orientace a civilní život leseb a gayů předmětem kdejaké společenské rubriky,“ říká Martin Strachoň z občanského sdružení STUD. „V polovině 90. let jsme v souvislosti s projednáváním registrovaného partnerství běžně zažívali slovní útoky z různých stran. Republikáni naštěstí z parlamentu vypadli, KDU-ČSL své homofobní projevy alespoň zmírnila. A naopak se začali prosazovat zelení, kteří mají podporu menšin jako součást programu. Výsledkem těchto změn je zákon o registrovaném partnerství nebo vládní Výbor pro sexuální menšiny při Radě vlády pro lidská práva,“ dodává Strachoň.

Na druhé straně existuje mezi lidmi vůči homosexuální menšině stále ještě dost předsudků, jak ukázal třeba výzkum organizace Člověk v tísni, nazvaný Rovnost je cool. Výzkum probíhal na podzim 2007 a polovina z celkového počtu 1650 -náctiletých respondentů (72 % chlapců a 24 % dívek) přiznala, že homosexuály nemá ráda. Třetině chlapců a pětině dívek vadí, když si gayové nebo lesby dají pusu na veřejnosti, a 36 % chlapců by nechtělo mít homosexuálního starostu.

Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I

Buď si gay, ale bez dítěte!Postoje veřejnosti k homosexuálům se často liší také v tom, koho přesně se tato orientace týká. Něžnosti mezi dvěma ženami lidé nepovažují za tak obscénní, jako když se totéž týká dvou mužů.

„Ženy jsou považovány za emotivnější a afektivnější, takže máme tendenci projevy jejich fyzické náklonnosti vnímat jako součást jejich přirozenosti, zatímco u mužů vnímáme stejné jednání jako nepřípustné,“ vysvětluje socioložka z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity Kateřina Nedbálková. Žebříček uzavřených registrovaných partnerství přitom suverénně vedou právě muži. Podle nejnovějších údajů dosud registrované partnerství uzavřelo 643 mužských a 274 ženských párů.

„Odlišné vnímání gayů a leseb je ostatně vidět i na diskusi o adopci, která je zmítána silnými emocemi vůči rodičovství gayů, zatímco když dítě vychovávají lesby, pohoršuje to jen málokoho,“ podotýká Martin Strachoň.

Je homosexuál horší rodič?

Osvojení dítěte nebo pěstounskou péči zákon manželským párům i jednotlivcům umožňuje za podmínky, že pro dítě poskytnou vhodné výchovné prostředí. Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil. Homosexuálové si dokonce ani nemohou osvojit dítě svého partnera nebo si vzít dítě do pěstounské péče. Částečně to odráží situaci ve společnosti - adopci dětí páry stejného pohlaví odmítá podle výzkumu CVVM 63%lidí. Právo na adopci by jim přiznala jen asi čtvrtina dotázaných.

Radek s Petrem však věří, že se české zákony ještě za jejich života změní. Radkovi jde hlavně o princip, po dítěti zatím netouží: „Pracuji a do ekonomiky této země přispívám tím, že platím daně a utrácím zde svoje peníze, vydělané v cizině. Svou citovou a sexuální orientaci jsem si nevybral a nevím, proč by mi mělo být upřeno právo na to, na co mají právo heterosexuálové,“ argumentuje.

„Jaké možnosti máme?“ pokládá si Radek řečnickou otázku. „Buď se můžu domluvit s nějakým lesbickým párem na nějakém společně přijatelném modelu výchovy, nebo můžu oplodnit ženskou a po čase přetvářky jí říct: promiň, Maruško, ale takhle vlastně ne. Oba tyto způsoby jsou pro mě nepřijatelné, takže jsem se víceméně smířil s tím, že děti nejspíš mít nebudu,“ dodává Radek. „Jde prostě o to, abychom měli práva jako ostatní. Sexuální orientace z nás přece automaticky nedělá horší rodiče.“

Petr by si dítě přál. „V určité fázi svého života to asi chce každý člověk. A i když se možná už během svého života setkám s nějakou převratnou novinkou na poli genetiky, díky které by potomek mohl nést vlastnosti obou biologických otců, stejně bych raději přistoupil k osvojení dítěte. Je tu příliš mnoho smutných dětských osudů, než abych podstupoval krkolomné zákroky.“

Naděje, že se Petr dítěte dočká, je poměrně reálná. Zákon, který odepírá homosexuálně orientovaným osobám právo na adopci či pěstounskou péči, je podle letošní analýzy Právnické fakulty Karlovy Univerzity protiústavní. V rozporu s ústavou je konkrétně v bodě, který zakazuje každému z partnerů osvojit si dítě individuálně. Zákon o registrovaném partnerství se zároveň dostává do sporu s legislativou Evropského soudu pro lidská práva. Ten před rokem vydal usnesení, že rozlišování v přístupu k individuální adopci na základě sexuální orientace je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. V Česku existuje několik aktivních skupin, které za změnu zákona lobbují, a vzhledem k tomu, že se u nás bez větších průtahů prosadil zákon o registrovaném partnerství, se homosexuálové svého posledního nepřiznaného práva s velkou pravděpodobností dočkají.

Chlapi umí líbat líp

Ani jeden z mužů nepochybuje o tom, že se se svou sexuální orientací už narodili. Nevzpomínají si na žádný zážitek, který by jim zprotivil vztah k ženám, nebo naopak zprostředkoval bližší pouto k mužům.

„To, že se mi líbí kluci, jsem si naplno uvědomil asi ve třinácti letech,“ říká Radek. „Měl jsem v životě období, kdy jsem se snažil přeorientovat a v rámci tohoto procesu jsem se i schválně vyspal s holkou v domnění, že tomu přijdu na chuť, ale rozhodně se tak nestalo. Víckrát bych se do něčeho takového nepouštěl,“ má jasno Radek.

Oba litují muže, kteří svou homosexualitu tají před svými manželkami či přítelkyněmi. „Nedokážu si to vůbec představit, je to jako hrát divadlo 24 hodin denně,“ říká Petr, který na pokusy o změnu toho, co mu bylo dáno, rezignoval hned od začátku. „Že jsem gay, mi plně došlo ve čtrnácti letech. Přijal jsem to jako fakt a ani jsem se nesnažil, aby to bylo jinak. Rodiče se o tom dozvěděli v mých pětadvaceti, když jsem jim oznámil, že kluk, se kterým žiju a s nímž k nim občas chodím na oběd, není můj kámoš, ale partner. Vzali to dobře, možná i proto, že můj bratr má už dvě děti, takže nemusí žehrat, že nebudou mít vnoučata... Se ženou jsem nikdy sexuální styk neměl, ale několikrát jsem se s holkama jen tak zkusmo líbal. Nemůžu si pomoct, ale všechny mě u toho nějak divně kousaly do jazyka,“ směje se Petr. „Chlapi prostě uměj líbat líp.“

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.
Bazi