Bazi.cz

Bazi.cz

Mami, tati, nelekejte se! Jsem homosexuál!

(Lidové noviny, 1999)

Rozsáhlý a na svou dobu nezvykle kvalitní článek z víkendové přílohy Lidových novin nejen o vztazích rodičů a homosexuálních dětí.

Česká společnost je k lidem odlišného sexuálního zaměření tolerantní. Podle výzkumů jsme v tomto ohledu kupodivu jedni z nejliberálnějších. Za námi je dokonce i Amerika, Německo, Velká Británie či Francie.

Ctíme světové homosexuály - císaře Tiberia, Jeana Maraise, Jeana Cocteaua, Freddieho Mercuryho, Eltona Johna... Ale i ty své. Třeba Martinu Navrátilovou a Roberta Vana. Ale jsme tolerantní i ve chvíli, kdy homosexualitu přizná náš vlastní potomek?

Mám ho rád!

Že se zamilovává do mužů, je homosexuál - to chtěl sedmnáctiletý Radek říct oběma rodičům. Příležitost nepřicházela a doposud ještě nepřišla. "Věděl jsem, že složitější to bude s tátou. Tak jsem sbíral odvahu, protože se mi chtělo to našim říct. Něco mě k tomu hnalo a zdálo se mi to vůči nim fér. Možná..., no spíš určitě jsem potřeboval pochopení," přiznává středoškolák z Prahy. Jeho rodiče o tom neví dodnes. I když matka možná něco tuší.

"Když jsem slyšel otce komentovat televizní pořad o homosexualitě slovy: ty buzeranty bych střílel, neměl jsem sílu mu o sobě cokoli říct," podotýká mladý muž, kterému zatím nezbývá než před rodiči svůj "handicap" tajit. To ho deptá a psychicky deprimuje. Homosexuálu ve věku mezi patnáctým a dvacátým rokem, kteří by svou odlišnou sexuální orientaci doma rádi otevřeně přiznali, je víc. Ale...

"Někteří nejsou do dospělého věku schopni doma sdělit, jaká je jejich orientace. Cítí, že rodiče by to nepřijali, a nechtějí riskovat odvržení nebo to, že by se s nimi přestali stýkat," vysvětluje psycholog Sexuologického ústavu v Praze PhDr. Petr Weiss.

Přijmout například homosexualitu syna je mnohem těžší pro otce než pro matku. Mužská homosexualita je společensky méně akceptována. Především pro ostatní muže je odpudivá, ženy jsou v tomto směru citlivější.

"Z hlediska našich společenských konvencí a norem není zatím homosexualita ničím k chlubení," komentuje dnešní stav sociolog Petr Freiman. "I ti nejloajálnější ji akceptují, ale málokdy sami proklamují. Nelze se z tohoto hlediska divit někdy jen zprvu, někdy zcela odmítavým reakcím rodičů. Oni se tím faktem - byť jsou rodiče - mohou cítit i společensky ohroženi," dodává sociolog.

Jsme tolerance sama?

Pro minulý režim u nás byla homosexualita tabu. Respektive vůbec "nebyla". Toto slovo se v oficiálních sdělovacích prostředcích objevilo poprvé roku 1986, v souvislosti s onemocněním AIDS. Ale bylo používáno velmi opatrně.

Během let se ledasco změnilo k lepšímu. Máme o homosexualitě více informací, všeobecně víme, že není virózou, že ji neodstraní medikamenty... Je nám jasné, že jde o vrozenou dispozici, již "vyléčí" jen pochopení a tolerance.

Ač byla homosexuální orientace mužů a žen i v České republice vyškrtnuta ze všech seznamů duševních chorob a není deviací, nadále má své odpůrce. Prototypem je ortodoxní katolík, šedesátník se základním vzděláním, navíc z malého města. Naopak nejloajálnější k tomuto sexuálnímu vyznání je u nás podle průzkumů žena - vysokoškolačka ve věku do třiceti let, nejčastěji z velkoměsta.

"Nezdá se, ale udělali jsme obrovský skok v názorech na homosexualitu. Vezměme, kde jsme my, a fakt, že ve třiadvaceti státech Ameriky je dodnes homosexuální styk i mezi dospělými trestný. Člověk se za něj může dostat do vězení," srovnává psycholog Petr Weiss.

Padesát procent Američanů je striktně proti homosexualitě, u nás je to pouze šest procent obyvatel.

"Společensky vyřešeným problémem bude homosexualita ve chvíli, kdy nebude třeba o ní už veřejně diskutovat, obhajovat ji...," je názor sociologa P. Freimana.

Rodič na infarkt

Že tu žijí ženy i muži v homosexuálních vztazích, řada našinců akceptuje - pravda, hlavně ve chvíli, kdy se jich osobně tento problém netýká.

"Měla jsem kadeřníka homosexuála. Skvělý profesionál v oboru i příjemný kamarád. Vždycky jsem si s ním ráda popovídala," vypráví grafička Irena Balková. Ovšem ve chvíli, kdy zjistila, že její dcera má v ročníku na vysoké škole spolužačku lesbičku, zpozorněla. "Dcera vyprávěla o homosexuální spolužačce, a já se najednou lekla. Pak jsem se nad tím zamyslela z hlediska matky. Co bych, kdyby moje dcera... Docela jsem se s tím tehdy musela prát," přiznává.

Ještě víc se s tím prala matka zmíněné dívky. "V první moment jsem nechápala, co mi Jana říká," vzpomíná šestačtyřicetiletá úřednice z okresního města u Prahy na hodinu pravdy, která nastala před osmi lety. Musela si dát cigaretu, kávu a počkat, až se jí přestanou klepat ruce, než se začala dcer ptát. Zda si je jistá, jestli to není jen dojem, zda to zkusila i s klukem, atd. atd. Chvíli se ptala klidně, chvíli vybuchovala.

"Celou noc jsem měla sevřený žaludek, přemýšlela o tom a brečela. Manžel naštěstí nebyl doma. Tomu jsme to řekla později - byl skutečně na infarkt." Janina matka začala obviňovat sebe a hledat příčinu ve výchově, a i proto navštívila sexuologa. Dostalo se jí rady - vzít vše jako hotovou věc, s tím, že i tak orientovaný člověk může žít skvělý život. Přesto se smiřovala dlouho, ještě déle to trvalo manželovi.

"Je to hloupé, ale první, co mě napadlo, bylo, co řeknou příbuzní," přiznává dnes už vyrovnaně. Většina příbuzných to údajně vzala, někteří se ale odmlčeli a babička je "mimo hru". Má nemocné srdce a údajně by tu zprávu nepřežila.

Zmíněné Janě je dnes čtyřiadvacet a dva roky má stálou starší partnerku. Bydlí v Praze, která jí poskytuje anonymitu. Nenávist nebo pohrdání necítí. Jako žena to má s homosexuální orientací prý lehčí. Když se na ulici drží za ruku dvě holky, bere to okolí klidně, když se chytnou dva kluci - je malér.

Dejte mu na to prášky, doktore!

"Málo informovaní rodiče chtějí navrhnout léčbu homosexuality. Jejich typickou reakcí je - vždyť on ještě nespal se ženou, až si to vyzkouší, bude to lepší a přejde ho to..." uvádí příklady dr. Weiss.

Druhá skupina rodičů předsudky nemá, o homosexualitě ví víc. Chce vědět, jak se správně chovat, aby dítěti neublížili. Eventuálně hledají svůj možný podíl, byť vědí, že homosexualita je vrozená, a tedy neměnná. "Uklidňuji je, že to není jejich vina," říká psycholog.

Rodiče, kteří se přijdou radit, jsou ti "lepší". Když se rodiče jednoho z Weissových klientů dozvěděli o sexuální orientaci svého syna, reagovali tvrdě. "Vydělili mu zvlášť ručníky, zvlášť příbor, talíře..., aby se s ním nedostali ani do zprostředkovaného tělesného kontaktu. To je rána pro psychiku zvlášť u dospívajícího," říká o nejhorší rodičovské reakci ve své praxi psycholog.

Zlomený skinhead

Nejen reakce rodičů mohou homosexuálně orientovaného uzemnit. Zoufalý může být i on sám ze sebe. "Přišel za mnou mladík - klasický skinhead potetovaný nacistickými znaky, který se k této filozofii i otevřeně hlásil," popisuje netradičního klienta Petr Weiss. "Chtěl, abych mu vyvrátil jeho homosexuální sklony. Jenže ono nebylo o čem diskutovat, mně nezbylo než mu jeho homosexualitu potvrdit," tvrdí psycholog, jehož poněkud netypický pacient se po těch slovech téměř sesypal. On, který měl v souladu se svou ideologií ostrý odpor k homosexualitě, byl utvrzen v tom, že sám je homosexuál. V ordinaci se už neukázal.

Takové situace mohou vést až k sebevražedným pokusům. Všeobecně mají homosexuální muži až desetkrát větší sebevražednost než heterosexuálové.

Napřed přátelé...

Svou potvrzenou homosexuální orientaci většinou lidé přiznávají zprvu nejbližším přátelům. "Je to trochu individuální věc. Vyrůstá-li dítě v tolerantním prostředí, má pak při sdělení takové informace rodičům jistý 'náskok, výhodu'," jsou slova psychologa.

Existují případy, kdy prvním informovaným je svobodomyslnější učitel. U podobného zpovědníka se dá vesměs předpokládat vstřícnější chování. Rodič může být v tu chvíli nevyzpytatelný. Jeho případné prvotní rozčilení a odmítavá reakce se však může během týdne změnit... Ale nemusí také nastat vůbec.

"Mnoho homosexuálních lidí se žení či vdává, a to z obav před odvržením rodiči. Jsou tlačeni ke konformitě," poznamenává P. Weiss. V heterosexuálním manželství pak někteří dokáží vydržet i celý život - ovšem o jejich osobním štěstí lze pochybovat. Své skutečné sexuální potřeby naplňují jinde.

Vnuci nebudou

Vnuci. To je pro mnohé rodiče homosexuálních dětí další rána. "Na vnuka jsem se těšila. Moc. Já i manžel, ale... ale, co se dá dělat," mírně vzdychne matka Jany. "Moc nad tím nemeditujeme. Myslím, že třeba adopce by vlastního vnuka nahradila, to bohužel nejde, ale svoje sny o vnoučcích jsem měla," krčí rameny. Hlavní prý je, aby byla Jana šťastná.

Vzhledem k tomu, že Janinu partnerku rodiče už znají, dovedou si představit, že by pro jejich dceru mohla být životní oporou. "Moc o tom podrobně už mluvit nebudu. Řeknu jen, že obě by určitě dítě vychovat dokázaly a..." Janina maminka se odmlčí s gestem, že to je vše, co chtěla podotknout.

Ať jsou prvotní reakce rodičů na homosexualitu jejich dětí jakékoli, ve velké většině případů vždy zvítězí rodičovská láska: sice je homosexuál, ale především můj syn!

Ve světě existuje řada organizací sdružujících rodiče homosexuálních dětí, kteří se dožadují změn společenského klimatu vůči svým "jiným" dcerám a synům. Žádají změny postojů společnosti k homosexualitě. U nás taková organizace není. Údajně jí není třeba...

Michaela Šmerglová

(Převzato z víkendové přílohy Orientace deníku Lidové noviny, sobota 12. června 1999)

Copyright © 1998-2014 Bazi. Všechna práva vyhrazena.
Založeno na CMS Joomla! Validní HTML a CSS. SEO optimalizováno. PageRank: 4.
Bazi