Homosexualita? Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje...

Asi by bylo zbytečné vyjmenovávat všechny osobnosti světového umění, filmu, populární hudby, módy a vůbec všech možných tvůrčích oborů v celé jejich historii, abych připomněla, že koncentrace jinak čtyřprocentní skupiny obyvatel je zde vysoká. Zdá se tedy, že odlišná sexuální orientace je často doprovázena uměleckými sklony.

Vědecké výzkumy tuto domněnku do jisté míry potvrzují. Nejprve byly zjištěny rozdíly v hladině testosteronu, která je u homosexuálů nižší. Při podávání estrogenu se jejich reakce výrazně lišila od heterosexuálních mužů a více se blížila ženám. V roce 1991 bylo v hypotalamu identifikováno jádro, které je dvakrát větší u heterosexuálů, v roce 1992 bylo objevena oblast mozku, která je větší u homosexuálně orientovaných. V roce 1993 byl objeven v X chromozomu gen, který heterosexuálové nemají, což dokazuje genetickou podmíněnost. Bylo tím vyvráceno dřívější řazení homosexuality do oblasti psychiatrické. Příčiny homosexuality hledali psychoanalytikové v přílišné vazbě na matku, nedostatečné pozornosti otce, v identifikaci s jinou osobou a tvrdili, že jedinec se k této orientaci přiklonil teprve vývojem.

Výsledky výzkumů svědčí o tom, že příroda anebo cokoli, co máte na místě příčiny vzniku, poměrně pravidelně a stejnoměrně udělá zvláštnost. Vytvoří jedince, jenž má díky hormonům něco ze ženy, řekněme jakýsi druh citlivosti a intuice. Vedle toho je jeho mozek vybaven něčím, co nemá nikdo jiný, snad specifickým druhem talentu a inteligence.

Přitom je jejich počet stále tak exkluzivně nízký, že neohrožují ostatní populaci tím, že k reprodukci přirozeně neinklinují. Zároveň nejsou ani zavázáni péčí o hladové krky, mohou se tedy věnovat intelektuálnímu rozvoji a svůj život zasvětit umění či vědě. Nepřipadá vám to jako obdivuhodný záměr?

Ovšem jedinečnosti a zvláštnosti, jež obdivujeme u květin, zvířat a minerálů, nejsou stejnou měrou akceptovány u jedinců lidského druhu. Zde se paradoxně vítá co největší jednota. Společnost svými předpisy zapříčiňuje, že biologická predestinace není jediným důvodem odlišnosti homosexuálů.

Je jim společný i moment vyrovnání se se svou orientací, to znamená mnoho okamžiků strávených sám se sebou, což je sice těžké a nepříjemné, ale nesporně přínosné pro osobnost člověka a jeho myšlenkovou hloubku. Vždyť umělec musí mít kromě talentu ještě podnět tvorby, často bolestivý, aby jeho díla byla jedinečná a působivá; a pozorováním vlastní citovosti je možné dojít k obecnému poznání, jak fungují smysly. Někteří jedinci jako reakci na svoji odlišnost volí samotářský život, ale talent umožňuje prostor nezabydlený lidmi naplnit svojí fantazií.

Řada homosexuálů uvedla, že se utíkali před svými myšlenkami k práci, nejrůznějším činnostem. Do jisté míry bylo jejich “prokletí“ motivující ve snaze dokázat, že jiný neznamená špatný. Byli nuceni projít výjimečným sebepoznávacím procesem a najít vztah k sobě na poněkud jiné úrovni.

Jedinečná situace nás nutí ke zvýšenému duševnímu úsilí, obohacuje naši zkušenost. Život s homosexuální orientací je neustálou zvláštní situací. Uvědomění si vlastní odlišnosti s sebou nese úděl vyrovnat se s nejprve nedobrovolně zvoleným alternativním způsobem života, v němž je možné naleznout zalíbení, ale jistě je provázen nutností prožít reakci rodiny a okolí. Je třeba smířit se s nemožností napodobit obvyklé a očekávané vzorce společenského chování od randění po založení rodiny bez sebezapření a frustrace.

Domnívám se, že s problémem tolerance k homosexuálům se naše společnost víceméně vyrovnala. Můžeme se snad tedy dovolit přemýšlet o významech a hodnotách a vnímat tento jev obdobně jako různé jiné ztřeštěné projevy talentu a génia, o nichž si lidé po generace vyprávějí.

Dagmar Kneslová

(se svolením autorky a redakce převzato z magazínu www.pauza.cz, čtvrtek 15. března 2000)