Egypt 2007 - 23.3. Koptská Káhira, Citadela a bazaar

23.3. (pá) Koptská Káhira, Citadela, bazaar a noční vlak do Luxoru

Honza pokračuje ve vyprávění:

Dnes je volný den v hotelu s nabídkou fakultativního výletu. Paní prodavačka Exim Tours nám při koupi zájezdu nebyla schopná říct, co je náplní, příp. kolik to stojí, tak jsem si pomocí tištěného průvodce a Internetu připravil vlastní program prohlídky káhirské Citadely a bazaaru. Paní prodavačka nás ještě varovala, že hotel v Káhiře může být hodně daleko od centra. Měla pravdu - jsme kdesi skoro v poušti, vedle nás je ještě nemocnice a jinak široko daleko nic. Naštěstí se ukazuje, že ten tajuplný fakultativní zájezd bazaar a Citadelu zahrnuje, plus něco navíc, tak nakonec výlet spolu se všemi ostatními platíme.

Po opětovně výborné snídani vyrážíme na prohlídku pyramidového pole v Sakkaře, kde se nachází přes deset pyramid. První na programu je Tetiho pyramida a přilehlá Mererukova mastaba. Z pyramidy se klube hromada suti, ale to důležité je pod ní – je volně přístupná a na rozdíl od Cheopsovy pyramidy v Gíze nemusíte stát dlouhou frontu. Jsme tu první a máme klid si všechno prohlédnout. Dolů do pyramidy vede úzké a strmé schodiště, po kterém se musí jít v předklonu. Uvnitř je pár místností, sarkofág, na zdech texty pyramid - náboženská zaříkadla, modlitby, seznamy obětin apod. Hodně klaustrofobní místo. Menkauerova mastaba, stojící před vchodem, je už prostornější. Tato nadzemní hrobka vezíra faraona Tetiho, který mu ji za věrné služby dovolil postavit vedle pyramidy, se skládá ze 32 místností se zdmi pokrytými hieroglyfy a freskami ze života vezíra. Rychle fotíme siluety ostatních pyramid na obzoru a přejíždíme o pyramidu dále; program je dnes nabitý k prasknutí.

Zastavujeme u Džoserovy stupňovité pyramidy, kterou postavil architekt, matematik, filozof, lékař, velekněz a všeuměl Imhotep. Jde o první podobnou stavbu na světě, která vznikla velkolepou přestavbou do té doby tradiční jednopatrové mastaby. I tady jsme skoro jako první a bez davu lidí si prohlížíme pyramidu i zachovalý chrámový komplex s kolonádou se 42 sloupy. Fotíme i řadu dalších pyramid poblíž, kde probíhají vykopávky. Možná to je brzkou hodinou nebo odlehlostí památky, ale místní prodavači jsou mnohem méně vlezlí, než ti v Gíze.

Následuje prohlídka malého Imhotepova muzea s alabastrovými vázami, sochami, sarkofágem a mumií génia.

Cestou zpět do Káhiry zastavujeme ještě v manufaktuře na koberce. V přízemí prostorná dílna, kde nám majitel ukazuje výrobu koberců (a „jakože pracující“ dítě se nechává za bakšiš fotit), v patře pak obchod s hotovými koberci. Prodavač se chlubí různými druhy, od kýčovitých "velbloudů u pyramidy" až po klasické "perské" koberce. My odoláváme, nic nekupujeme a spíš pozorujeme vrabčáky, volně poletující po obchodě.

Přijíždíme do centra Káhiry, do koptské čtvrti. Koptové jsou původní egypťané, evangelizovaní sv. Markem. Patří k východní křesťanské církvi (tzn. neuznávají katolického papeže a gregoriánský kalendář), mají svého patriarchu a zachovali si dost svých obyčejů - např. každému pokřtěnému vytetují malý kříž. V Egyptě jich žije cca 6 % a jejich centrem je přirozeně Káhira. My navštěvujeme kostel sv. Panny Marie, zvaný Zavěšený, protože doslova visí na starověkých římských hradbách. Uvnitř jako zajímavost podpírá kazatelnu 12 mramorových sloupků, 11 bílých a jeden černý, jako symboly 12 apoštolů včetně „černého“ Jidáše. Navštěvujeme ještě kostel sv. Jiří a kryptu v podzemí, kde se podle legendy schovávala Marie a Josef s malým Ježíšem před Herodesovým "vražděním neviňátek". Cestou na autobus ještě nakupujeme balenou vodu a egyptskou dopravní zácpou se šineme k Citadele.

Citadela je mohutná pevnost ze 12. století a byla mnohokrát dostavována a přestavována. Je tu toho hodně k vidění, ale my jen rychle přecházíme k velkolepé mešitě Muhammada Aliho na vrcholu. Před mešitou jsou věžní hodiny, které vyměnil francouzský král Lidvík Filip za egyptský obelisk. Zatímco obelisk „funguje“ a stojí v Paříži dodnes, hodiny se poškodily už během přepravy z Francie, nikdy se je nepodařilo spravit a dodnes nejdou. :-) Uvnitř mešity, po patřičném vyzutí (dámy si musí i zahalovat ramena), obdivujeme velkolepou výzdobu. Fotíme i pár snímků s Čížkem, což na místních arabech vyvolává úsměvy. Ještě větší úsměv se objevuje na tváři dítěte, kterému jsme ptáka neprozřetelně půjčili – moc se mu líbí a nechce ho vrátit. Nakonec zasahuje tatínek. Nejdřív se pokouší Čížu koupit, ale odoláváme a nakonec se dítě podvoluje a naštěstí ptáka vrací. Na hradbách citadely pak ještě fotíme výhled na město zahalené ve smogu a už spěcháme k autobusu, aby nás zavezl zase o kus dál.

Poslední páteční zastávkou je bazar Chán al-Chalíli. Autobus nás vysazuje před mešitou Al-Azhar (s přilehlou madrásou nejvýznamnější islámská stavba v Egyptě) a máme cca 45 minut rozchod. Na prohlídku celého bazaru to je opravdu hodně málo, potřebovali bychom půl dne, a tak jen rychle procházíme blízké křivolaké uličky a nasáváme atmosféru. Snad stokrát odmítáme nabídku prodavače na prohlédnutí krámku (už bychom se odtud nedostali, tyhle triky už známe :-) ) a procházíme se tím labyrintem krámků se vším možným, čajoven, nosičů, místních nakupujících i davu turistů. Některými uličkami navíc jezdí auta, takže je místy opravdu husto.

Tímto skončil výlet do Káhiry. Za jeden den jsme toho stihli opravdu hodně, ale všechno jsme viděli jen „z rychlíku“. Na pořádnou prohlídku města a okolí bychom potřebovali několik dní, možná i týden. V duchu si dělám poznámku, že bych se chtěl někdy vrátit. A když ne sem, tak do jiné arabské země.

Opravdu utahané nás veze autobus zpět do hotelu, kde čekají naše kufry. Část výpravy, která má zaplacenou cestu do Luxoru lůžkovým vlakem, se odpojuje a jede bez večeře na vlak. My ostatní čekáme na odvoz na poslední večeři v Káhiře, která překvapivě není v hotelu. Při čekání dochází k nečekanému přírodnímu úkazu - v Káhiře prší! Sice asi jenom 15 minut, ale i to je prý významná a vzácná událost. Konečně jedeme na večeři do restaurace v centru, kde se podává tradiční evropsky-egyptský švédský stůl, podobně jako v hotelu v Hurgádě. Náležitě posilněni se přesunujeme na nádraží, kde spolu s místními čekáme na vlak do Luxoru.

Vlak jede téměř na čas a my jsme rozstrkáni do několika vozů první třídy (každý má svoji místenku). Vlak kvalitou připomíná naše Eurocity včetně klimatizace (tzn. je celkem kosa). V kupé s námi cestuje i několik místních včetně malého dítěte, které pořád řve. Už se psychicky chystám na bezesnou noc vyplněnou křikem mimina, ale rodiče to umí a po chvíli v klidu usínám na pohodlném křesle a probouzím se až kousek před Luxorem.

Bazi doplňuje: Já jsem se probudil podstatně dřív a zbylé dvě hodiny (z celkově desetihodinové cesty) sledoval krajinu nebo spícího Honzu.